Proč mi (ne)chybí ženy v yaoi

Určitě jste si toho už všimly. V yaoi se ženské postavy objevují tak jednou za pět let. A když už se objeví, jsou to většinou naprosto nesympatické postavy, které v příběhu slouží jen jako překážka ve vztahu hlavních hrdinů (případně jsou to stereotypní yaoistky).
Jak bych odpověděla na otázku, jestli mi chybí ženy v yaoi? To si pište, že chybí a pořádně. Chybí mi dobře vymyšlené, sympatické postavy, které budou mít v příběhu vlastní roli a smysl. Naopak nesympatických postav, jejichž jediná charakteristika i role je "Je to jeho milenka.. aha, tak sestřenice, ale žárlit budu stejně." je v yaoi víc než dost. Vlastně tyhle "blonďaté zdi" jako ženské postavy ani nepočítám.

Rozhodně si ale mnohem raději přečtu mangu kde (dobrou) ženskou postavu ani nezahlédnu, než aby se takové postavě něco stalo. Jakákoliv forma násilí vůči ženám, a sexuální zvlášť, mě dokáže dokonale znechutit natolik, že bych dotyčnou mangu nejspíš zapálila a hodila někomu na hlavu.
Nebudu předstírat, že je to díky morálce. Rejpfikce si přečtu ráda, stejně tak krváky a klidně obojí dohromady. V nich jde ovšem o věci, které si dělají muži navzájem. Fiktivní, ne právě realističtí 2D muži v yaoilandu.

A v tom je právě jádro pudla. Fiktivní muže, a kreslené bishíky zvlášť, vnímám jako postavy a cokoliv se jim stane zase jako součást fiktivního příběhu. To je jako s detektivkou, tam taky (vetšinou) nebrečím, že mi zabili známého. (No dobře, třeba u FMA jsem břečela jako želva, ale jednak to není detektivka, a kdo to viděl, tak moc dobře ví proč.)

To, co naopak cítím k ženským hrdinkám, je empatie podobná té, kterou můžu cítit vůči skutečným lidem a mým pocitům je upřímě jedno, že jsou stejně fiktivní, jako krasavci z yaoilandu. Proto tedy rozhořčení, když jim někdo ubližuje.
A navíc mi to příliš připomíná realitu. Ne, že bych sama byla obětí nějakého zločinu a doufám, že nikdy nebudu. Ale skoro každý zatracený den vidím v novinách titulky o násilí vůči ženám.* (A dětem.) To si mám k reálným zločinům číst ještě fiktivní, ale pro mě stejně depresivní přídavek? To už bych se vážně zbláznila.
Morálně jsem pochopitelně proti násilí jako takovému, ať už vůči ženám nebo vůči mužům a v reálném životě mi proto "sexy" samozřejmě nepřipadá ani jedno. Ale fikce je fikce.

Hm, teď si uvědomuju, že jsem celý článek psala v tónu, jako kdyby můj odpor ke špatnému zacházení se ženami (a dětmi) byl něco, co je potřeba vysvětlovat, a on je to přitom jeden ze základních znaků civilizované společnosti.

PS: A taky jsem, jak teď vidím, mluvila jen o vlastních pocitech a nepoužila jediný objektivní feministický argument. Přitom o genderových rolích, objektifikaci (Už jsem říkala, jak jsem se neúspěšně pokoušela číst hentai?) a podobných věcech by se dalo nad yaoi debatovat pěkně dlouho.



* Pamatuju si všehovšudy jednu, slovy jednu zprávu o tom, že někdo znásilnil muže . A vlastně bych ji úplně přehlédla, kdyby na ni Nagat neupozornila.

"Nedělejte nám z postav gaye!"

Aneb jdu na chvíli házet hrách na stěnu a zbytečně se rozčilovat nad internetovými diskusemi:

"Já taktéž nemám ráda, když z kluků, kteří se narodili jako hetero, dělají gaye .___. třeba pairing Cloud x někdo... WTF??!!Jedině homosexuálové a bisexuálové tohleto mohou podporovat..
Já teda rozhodně preferuji hetero!" (Hláška z diskuse: Yaoi vs Hetero?)

Dobře, budu na chvíli ignorovat jak homofobnost příspěvku a to, že většina příznivců yaoi jsou heterosexuální dívky, tak slovní spojení, že FIKTIVNÍ POSTAVY SE NARODILY jako hetero, a řeknu hned, co si myslím o komentářích tohohle typu obecně, totiž že:

NE, fanfikce a doujiny vám z vašich oblíbených postav nedělají gaye. Nebo si snad autor původního díla sedne a napíše podle nich druhé, opravené vydání, kde změní protagonisty z hetero na homo? Fanouškovská tvorba nezmění originál, je to jen fantazie, originálem inspirovaná.

Jistě, v povídkách se o nich může psát jako o gayích. Stejně tak může člověk napsat pvídku, kde ze všech vaších oblíbených postav udělá mluvící ananasy. Na internetu se holt meze fantazie nekladou. Ale canon to ovlivní stejně málo, jako párování.

Kromě toho, kde berete jistotu, že daná postava je čistě heterosexuální? Mají napsané na čele, že nejsou třeba bi?

Co tedy dělat, když narazíte na povídku, kterou nechcete číst kvůli sexuální orientaci postav, jiné než v Bibli canonu? Klikněte na křížek v pravém horním rohu okna. Naštvané komentáře nepomůžou. Pokud chci mít povídku, ve které postava umře, tak v ní prostě umře, canon necanon a to samé platí pro vztahy.



I am free shipper, I sail where I want,
there are no rules, my sea is in my head,
nothing will stop me, no promise and no threat.

*Patetičtěji jsi to říct nemohla?*

Eh, nesnáším vnitřního kritika.

Otravná klišé - tragická minulost

Jsou klišé, které mám v yaoi docela ráda, jsou taková, která mi nevadí a pak ta, u kterých protáčím oči v sloup a říkám si "to máte povinný nebo proč to tam furt cpete?!" Teď mluvím o tragické minulosti protagonistů. Kdyby se objevovala zřídka a jen ve vážných, psychologických mangách, pak by bylo všechno v pořádku a pohnuté osudy hrdinů by mě dojímaly možná i k pláči. Takhle se jen kysele ušklíbnu a řekn si "už zase?"



Hledám ukeho, který má oba rodiče, nejlépe takové, kteří ho nikdy netýrali ani neprodali mafii kvůli dluhu. Ještě by mohli být zdraví a vést spokojený život, ale to už bych chtěla fakt moc.



Hledám taky semeho s oběma rodiči, kteří nejsou násilničtí alkoholici ani nejsou jako paní Colombová, kterou nikdy nikdo neviděl, ani ho příliš nerozmazlovali a nekoupili mu palác, kam poté tahá nebohé živé hračky, jen aby si nakonec uvědomil, že hlavní hrdina uke je jeho jediná pravá láska, které bude do smrti věrný. A kdyby ho zapomnětlivý uke v minulosti dojemně nezachránil, taky by to byl plus.




Tragická minulost může být fajn. Obligátní tragická minulost je zlo, ze kterého mlátím hlavou do klávesnice. U jakého yaoi klišé se to stává vám?

Yaoi není realistické - a to vadí?

Celkem často čtu, že yaoi není realisické. (Kdo nevíte, co je yaoi, koukněte třeba ZDE.) Obvykle následují sdělení typu: vzpamatujte se holky, skutečný chlapi jsou tlustý, chlupatý a smradlavý, sex mezi muži vypadá úplně jinak a vy byste se z toho zvencli... a to ani moc nepřeháním. Jasně, díky za cenné rady do života. Až na to, že my to dávno víme. Kdyby bylo yaoi reálné, tak nám tu po ulicích chodí 2D kreslený bišíci (to by tepre bylo něco pro ty "opravdové" muže).

Proč mají yaoistky rády yaoi, i když není realistické? Možná právě proto. (Tedy, spíš je to jeden z mnoha důvodů, protože těch je nejspíš tolik, kolik je samotných yaoistek.) O skutečných nejčastějších důvodech obliby yaoi se můžeme jen dohadovat. Jisté je, že chlupatí, tlustí chlapi nám ve světě kreslené fantazie nijak nechybí (komu ano, ať klikne SEM).


Kousavý dodatek:

Naproti tomu takové hentai je naprosto a do nejmenšího detailu realistické, co? Včetně propracované psychologie všech postav. Nebo fantasy, teplota dračího plamene zjištěná s přesností na setiny stupňů Celsia. Ty počítačové hry, kde plechové bikini jsou ta nejúčinnější forma brnění. A nová krásná bondgirl v každém filmu. (A co laserové hodinky a házení žralokům, bude, bude?)

Opravdu je problém právě v tom, že náš žánr není realistický?

Tak mladá a už tak paranoidní

"some thoughts are so private that you only share them with a therapist or 17,000 people on the internet"

(některé myšlenky jsou tak soukromé, že je sdílíte jen s terapeutem nebo 17000 lidmi na internetu)


A vo tom celej tenhle blog je, proto také ta moje přezdívka (Tichá voda). V podstatě nikdo z mého okolí neví, že jsem yaoistka a já jim to nehodlám prozrazovat, alespoň v nejbližší budoucnosti ne. (Však na to časem stejně přijdou sami.) Ne teda, že by rodiče byli militantní homofobové, to zas ne, ale že by měli pochopení pro yaoi, o tom silně pochybuji.



Yaoistka v utajení
ZDROJ


Nemám proto Facebook ani nic podobného. (teda, FB by byl, ale cokoliv tam poslat je jako si to přilepit na čelo.)

Takže pokud budete mít pocit, že toho na blog o sobě píšu hrozně málo, tak to není jen pocit. Asi jsem prostě paranoidní.

Nejsem japanofil

Ne, nejsem. Čtu yaoi, občas se podívám na anime, jezdím na cony kde si ráda zajdu na přednášku o japonských zajímavostech a občas si dám sushi nebo zelený čaj. Ale nejsem nadšená obdivovatelka a uctívačka Japonska.

V hloubi duše jsem Čech, nebo alespoň evropan. Kvetoucí třešně, jabloně a hlohy na mě působí mnohem víc, než tolik opěvované sakury.

Ne, že bych Japonsko nesnášela. Jenom mě otravuje, pokud ho někdo vynáší do nebes jen proto, že "nám dalo" božskou manu anime.
A co mě vytáčí ještě více, je infantilní pojaponšťování. Pokud na mě začnete pištět "Kawaiiiiiiiiiiiiii", tak vám sice asi nic neudělám, ale budu se tvářit asi takhle:




Ok, jedna věc mě na Japonsku fakt baví: vždy má čím překvapit. Proto na conech málokdy vynechám přednášku na vděčné téma "top X japonských šíleností".

A jak jste na tom vy? Taky je pro vás Japonsko spíš okrajová záležitost? Nebo naopak pilně studujete japanologii a víte toho o zemi vycházejícího slunce víc než encyklopedie? Nebo to od vás schytám za znevažování vaší země zaslíbené, mangou a anime oplývající?



Obrázek je odsud: SoulEaterPedia